City a emoce

Emoce lze definovat jako prožívání subjektivního stavu a vztahu k působícím podnětům, u kterých lze rozlišovat příjemnost a nepříjemnost a dále přitahování nebo odpuzování.

Emoce jsou tím, co z člověka dělá lidskou bytost. Bez emocí bychom byli počítači bez přání a bez jakýchkoliv zájmů o svět. Emoce umožňují intencionalitu lidské existence (tj. zaměřenost člověka k určitým podmětům a jednáním). Bez citů by nebylo důležitého a nedůležitého v našem světě, ani zájmu o tento svět. Zvláštností emocí je, že mohou být pociťovány pouze mnou, a proto je tak těžké porozumět intencím (tj. zaměřenosti) jiných lidí. Stejně tak adekvátní vyjádření citů ve slovech není dost dobře možné.

Emoci lze definovat jako vzrušení organismu, které se projevuje 3 způsoby:

1)    zážitkem: emoce je spojena s určitým předmětem prožívání: proto se jedná o propojení cítění a určitého obsahu: pohlazení vyvolávající pocit libosti.

2)    chováním: člověk své city projevuje mimikou a řečí těla vůbec (usmívá se, mračí se, chová se agresivně...).

3)    fyziologickými změnami: dochází ke zvyšování krevního tlaku, ke zvýšené sekreci (vylučování) adrenalinu z nadledvinek do krve, zrychlení srdečního tepu, dechu...

(viz 143 – charakteristické znaky citů)

Funkcí emocí je hodnocení určitých objektů a událostí. Původně (na počátku vývoje lidstva) byl tento proces vztažen pouze na biologické základy psychiky (tedy hodnocení se uskutečňovalo pouze na podkladě biologické prospěšnosti z hlediska celého rodu. Naproti tomu ve vývoji dochází k individualizaci citů. (proto neexistují pouze nízké city – vztahující se k uspokojování základních potřeb lidsk. rodu,ale i city mravní, intelektuální, estetické...) Další funkcí emocí je upoutání pozornosti a vyprovokování reakce na určité podněty:

1) u učení: kladná emoce u Skinnerova programového učení způsobovala kladný podmíněný reflex – jako vztah mezi správnou odpovědí a pocitem úspěchu, odměny. 2) pro zapamatování mají emoce ten význam, že při emotivně kladných informacích dojde ke snadnějšímu zapamatování než u podnětů neutrálních. 3) Emoce mají přímý vztah i k motivaci, neboť tvoří významnou motivační složku pro pozornost.

Vývoj emocí

Novorozenec vykazuje pouze malou úroveň emocí: (jak už víme od Freuda) rozlišuje pouze libost a nelibost. Po půl roce se již objevují i jiné vrozené reakce: vztekání, je – li mu bráněno v pohybu rukou; strach z cizích tváří; zvědavost. V této době je nejdůležitější pro zdraví vývoj dítěte vytvoření si emoční vazby na vztahovou osobu. (dítě potřebuje lásku, něžné zacházení...). A dojde – li k porušení emočních vztahů, pak (jak bylo ukázáno výše) dojde i k porušení učení. Neboť emoce jsou důležitou složkou učení. (proto v kojeneckých ústavech u dětí je řeč nevyvinutá, školní výkony malé).

Postupem času dochází k oslabování intenzity emocí (neboť emoce jsou vyvolávány především situacemi, na které neumí osobnost zareagovat pomocí naučeného vzorce, tedy jedná se o situace nové, kterých s přibývajícím věk je stále méně. Rovněž jsou tyto emoce více společensky tlumeny – vliv silného superega). V dospívání, adolescenci se vystupují vyšší city (které však se již formují od předškolního věku (viz vývoj charakteru). Ale vyzrálé morální cítění je možné až při zvnitřněné hodnotě dobra, při plném rozsahu zodpovědnosti (nejedná se pouze o plnění nějakých povinností). Estetické cítění je zčásti vrozené (smysl pro symetrii, rytmičnost, záliba v určitých tvarech...), ale i přesto zde musí být určité hudební, výtvarné...vzdělání a výchova, aby se tyto city mohly plně rozvinout. Intelektuální city potom souvisí s rozvojem lidského vztahu k pravdě. Elementární formou int. citů jsou zvídavost a radost z objevování – které jsou zakořeněny taky v osobnosti od jejího nejranějšího věku, ale musí být rozvinuty (nezájem rodičů o dítě vede k jeho lhostejnosti vůči okolí, k tedy nezájmu objevovat).    

Další pojmy spojené s emocemi.

afekty: silné výrazné emoce, které se vyznačují vysokou úrovní vzrušení.

nálady: déle trvající emoční stavy např. skleslosti, úzkosti, veselosti...

vášně: jedné se o intenzivní (prudké až afektivní) citové vztahy

Základní emoční ambivalence: příjemné – nepříjemné; aktivující – uvolňující. Z těchto dvou lze vyvodit všechny zbylé emoce.