Válka o španělské dědictví
V roce 1700 vymírá španělská větev Habsburského rodu a uvolňuje se tím španělský trůn. O ten samozřejmě projevili zájem rakouští Habsburkové, nebyli však jedinými zájemci – dalšími byli francouzští Bourboni (Ludvík XIV. jej chtěl pro svého vnuka Filipa z Anjou). Celý spor vyvrcholil vleklými válkami o španělské dědictví, které trvaly od roku 1701 až do roku 1714. Konec válek znamenalo uzavření utrechtského míru roku 1713 (Velká Británie – Španělsko), a především míru rastattského roku 1714 (Francie – Rakousko).
Výsledky války o španělské dědictví
1) Španělským králem se stal Filip V. za podmínky, že nikdy nespojí Španělsko s Francií
2) územní ústupky: Španělsko odevzdalo Rakousku italské území (Neapolsko, Jižní Itálii a Sicílii, Sardinii, Milán a Španělské Nizozemí). Anglie ovládla Gilbraltar a Menorku (ve Středozemním moři). Bylo rovněž potvrzeno její monopolní postavení v obchodu s otroky. Francie se vzdala některých kolonií v Americe. Výbojné války Ludvíka XIV. byly velice finančně náročné, a tyto obrovské výdaje způsobily hospodářský úpadek ve Francii spojený s nepokoji a stávkami. Spoustu peněz stál také Ludvíkův nákladný život. Začal s výstavbou Paříže, aby se tak stala nejkrásnějším městem na světě. Křivolaké uličky nahrazoval širokými bulváry. Postavil si sídlo v Louvru, zámek ve Versailles nechal přebudovat na složitý komplex. V roce 1715, po smrti Ludvíka XIV., nastupuje jeho vnuk, Ludvík XV.
Za něj zpočátku vládne regentská rada (vláda Filipa II. Orleánského a vliv kardinála Fleuryho). Byl méně schopným panovníkem ve srovnání se svým dědou; na konci své vlády se zapletl do Evropského konfliktu (do války o Rakouské dědictví a do Sedmileté války Ameriky s Anglií). V Americe ztrácí kolonie ve prospěch Velké Británie.
Prusko
Prusko bylo jedním z největších států ve Svaté řiši římské národa německého. Ta však byla po roce 1648 roztříštěna a Habsburkům se nepodařilo ji sjednotit a ovládnout. V říši existovaly relativně samostatné státy, které mohly vést dokonce i samostatnou zahraniční politiku. Mezi největšími státy bylo kromě Pruska ještě Braniborsko, Sasko a Bavorsko. Formální hlavou říše byl císař z habsburského rodu. Ve druhé polovině 17. století to byl Leopold I. (1657 – 1705), na začátku 18. století Josef I. (1705 – 1711) a v letech 1711 – 1740 Karel VI. Ten však zemřel bez mužských potomků (měl jen dceru – Marii Terezii).
Říšský sněm, který zasedal v Řezně, byl bezmocný. Chyběly mu finanční prostředky, byl bez vojska, bez úřednického aparátu a neměl ani žádný daňový systém.
V 17. století v říši vzrůstá význam Braniborska (rod Hohenzollernů – 1415 koupili Braniborsko od Zikmunda). Za třicetileté války Braniborsko rozšířilo své území, stalo se ekonomicky silné. Panovala zde náboženská tolerance (přicházejí sem protestanti z různých zemí – Francie, Čechy)
Kurfiřt Fridrich Vilém (1640 – 1688)
Největším státem v říši však bylo Prusko. Pruský markrabě ovládal různá území s vlastní vládou a zákony, byl kurfiřtem braniborským,… V letech 1640 – 1688 tyto funkce zastávalFridrich Vilém („velký kurfiřt“). Byl prvním, kdo začal vytvářet pruský absolutismus. Studoval ekonomiku a učil se náboženské toleranci. Upevňoval vnitřní a zahraniční politiku. Vybudoval malou, ale účinnou armádu, kterou měl pod svou kontrolou (polovinu platil ze státního rozpočtu). Podřídil si šlechtu a provedl byrokratickou centralizaci. Vedl merkantilní politiku(zrušil dovoz ze zahraničí, zavedl vysoké daně, podporoval manufakturní výrobu; budovaly se silnice, kanály, přístavy a poštovní systém). Vítal hugenoty z Francie i jiné protestanty ze sousedních zemí. (Tím zvýšil počet obyvatelstva). Šlechtici se stávali důstojníky ve vojsku, ale schopní velitelé mohli pocházet i z řad sedláků nebo hugenotů. Městská střední vrstva stagnovala, nestala se hnací silou ekonomického rozvoje. Oporou panovníka byli statkáři (junkeři).
Fridrich III. (I.) (1688 – 1713)
Fridrich III. napodoboval francouzský dvůr a obklopoval se v paláci a zahradáchCharlottenburgu umělci, hudebníky, dvořany (podobně jako Ludvík XIV.) Založil v Halle universitu a Královskou akademii umění. V Berlíně založil Akademii věd. Roku 1701 obdržel královský titul ve východní části Pruska od Leopolda (za pomoc ve válce o španělské dědictví). Od okamžiku jeho korunovace o něm mluvíme jako o Fridrichu I., pruském králi (do té doby jen jako markrabě Fridrich III.).
Král Fridrich Vilém I. (1713 – 1740)
Král Fridrich Vilém I. známý jako „král vojáků“. Byl prudké povahy, zbožný, vojenský typ. Zavedlmilitarismus, tvrdou vojenskou disciplínu a prosadil usilovná cvičení a četné manévry. Zavedl rovněž brannou povinnost a zvýšil počet vojáků (pruská armáda se tak stala čtvrtou nejsilnější v Evropě). Šlechtu připoutal ke své dynastii hodnostmi i výchovou; povzbuzoval přistěhovalectví do země, zejména do málo obsazených území ve Východním Prusku. Ochraňoval průmysl a zemědělství. Podporoval výrobu vojenské výzbroje a textilní průmysl. Ač sám byl katolík, uznával i protestantskou víru. Méně již toleroval Židy, ale i těm ponechal ekonomickou svobodu.
Fridrich II. Veliký (1740 – 1786)
Fridrich Vilém II. byl synem krále Fridricha Viléma I. Zavedl reformy osvícenského absolutismu a dostal se do konfliktu s Marií Terezií. Ve válkách o rakouské dědictví (1740 – 1748) bojovalo Prusko společně s Francií proti Rakousku. Záminkou pro boj bylo odmítnutí Pragmatické sankce, která umožňovala nastoupení Marie Terezie na trůn. Pruské království získalo v této válce část Slezska.
