NAPOLEONOVO TAŽENÍ DO RUSKA

Z jakých příčin vlastně k válce s Ruskem došlo?

Dodnes neexistuje jednoznačná odpověď. Co autor, to poněkud jiný názor!

„Tato válka (…) byla logickým důsledkem kontinentálního systému…“, říká přední francouzský odborník na napoleonskou problematiku Jean Tulard. Podobnou tezi zastává A. Z. Manfred. Jiný sovětský historik, generál P. A. Žilin však kategoricky hlásal: „Rusko zajímalo napoleonskou Francii především jako země s obrovským lidským a materiálním  potenciálem. Dobýt ji, zmocnit se všeho jejího bohatství – to byl cíl francouzské buržoazie…“ Jean Tulard dokázal vyvrátit teze o válce v zájmu francouzské buržoazie jedinou větou: „Vzdálenost, drahá doprava, nejistý úvěr, existence snáze dostupných odbytišť v Německu a Itálii nakonec francouzské obchodníky od Ruska odvrátily. A ještě názor sovětského akademika J. V. Tarleho: „Hlavním cílem Napoleonovým bylo přinutit Rusko, aby se hospodářsky podřídilo zájmům francouzské velkoburžoazie, a vytvořit proti Rusku věčnou hrozbu v podobě vasalského státu Polska, k němuž bude přivtělena Litva a Bílá Rus.

Co samotnému tažení předcházelo

Císař Francouzů byl přesvědčen, že Alexandr čeká jen na záminku k válce. Rusko si počínalo stejně výbojně jako Francie. Chtělo do Evropy, kam je Francie nemínila vpustit.

Některé dokumenty naznačují, že imperátor vší Rusi zvažoval na počátku roku 1811 možnost náhlé ofenzívy na západ! Generál Rapp zahájil z Gdaňska na Napoleonův příkaz průzkum, který potvrdil zpočátku mlhavé zprávy o soustřeďování ruských vojsk. Další informace ze Švédska hovořily o přesunu dvou ruských divizí z Finska do Kuronska. Francouzský konzul v Bukurešti hlásil, že se od Dunaje hnuly směrem k Němenu divize jiné zvláštní je, že jindy Napoleon reagoval na zprávy o cizích válečných přípravách bleskově a vytáhl do pole. Příkladem může být Slavkov, Wagram, Jena… Teď však neudělal v jádru nic. Alexandr však dospěl realisticky k závěru, že na podobnou akci nemá dost sil a diplomatického zázemí. A tak oba soupeři dál mluvili mnoha slovy o míru, na mocenském kolbišti však hráli ne o mír, ale o čas a spojence.

Napoleon Alexandrovi střídavě vyhrožoval a lichotil, poukazoval na svou sílu a vzápětí ubezpečoval, že není v jeho zájmu ji použít. Alexandr ujišťoval, že si přeje mír, přičemž neustoupil ani o píď.

V roce 1811 se začínají rusko-francouzské vztahy výrazně zhoršovat. Jedním z hlavních zdrojů neshod byla i nadále otázka kontinentální blokády. Výhody námořního obchodu s Anglií byly zřejmé. Anglické zboží je kvalitní a mnohé se nedá nahradit cizími výrobky.

Rusko nestrávilo dosud ani vznik Varšavského knížectví. Car byl přesvědčen, že Napoleon chce vytvořit nezávislé Polsko. Na  něco takového Rusko nahlíželo jako na bezprostřední hrozbu. Obnovením Polska by na ruské západní hranici vznikl stát, který by uzavřel Rusku dveře do Evropy.

Napoleon byl znepokojen úspěchy Rusů ve válce proti Turecku a perspektivami úspěšného zakončení války. To ho donutilo k urychleným vojenským přípravám.

Na válku proti Rusku se začal připravovat od roku 1811, a to jako obvykle velmi důkladně, do všech podrobností. Soudil, že myšlenku koalicí je třeba obrátit naruby: proti Rusku musí zaútočit celá Evropa, všechny vasalské státy. Podařilo se mu uzavřít spojenecké smlouvy s Pruskem a Rakouskem, podle nichž oba státy byly povinny vojenskými kontingenty. Rovněž tak zavázal panovníky, kteří byli členy Rýnského spolku, saského, bavorského a vestfálského krále a méně významné monarchy, aby poskytli vojsko „velké armádě“.

Tažení do Ruska

Napoleonova „velká armáda“ se nerušeně přepravila přes Němen, aniž narazila na odpor, a táhla dále do nitra ruské říše. 25. června obsadila Kovno, 28. června vstoupila do Vilna.

Hlavní síly „velké armády“ v čele s Napoleonem vytáhly 16. července z Vina a rychlým pochodem směřovaly na východ ve směru Glubokoje – Ostrovno – Vitebsk. Armáda se dostala do neznámého kraje; po obou stranách úzkých cest byl hustý, vysoký, neprostupný les. Vstupovali do neobydlených vesnic. Místní obyvatelé odešli; pálili mosty přes řeku, hnali s sebou dobytek a ničili všechno, co mohl nepřítel ukořistit. 

Když se Napoleonovi nepodařilo vnutit na začátku tažení nepříteli boj, snažil se obejít obě ruské armády z různých stran, rozdělit je a jednu po druhé zničit. To však nedokázal.

Po srážkách u Vitebska, Mogileva a Smolenska došlo ke generální bitvě 7. srpna 1812 u Borodina. Borodino neboli „bataille de Moscova“ („bitva  u Moskvy“), jak říkají Francouzi, byla nejkrvavější a nejurputnější ze všech do té doby známých bitev. O její urputnosti lze soudit nejen podle obrovských ztrát na obou stranách a podle toho, že nebyli žádní zajatci, ale i podle počtu generálů, kteří v bitvě zahynuli. (Padl zde Bagration, jeden z nejlepších generálů Suvorovovy školy, generálové Kutajsov, dva Tučkové.  Francouzi ztratili zkušené generály Damase, Caulaincourta (bratr vévody z Vicenzy), Lamberta, Tarreauda aj. )

Bitva začala v 5. hodin ráno útokem Francouzů na křídlech. Na začátku bojů měl císař asi 130 tisíc mužů a 580 děl, Rusové 120 tisíc mužů a 640 děl. Prvními útoky dobyli Francouzi vesnici Borodino, ale plán odlákat ruské síly na křídla a porazit pak oslabený střed se nezdařil. Asi ve 3 hodiny odpoledne obnovili Francouzi útok, ale Napoleon se již neodhodlal nasadit k dosažení konečného rozhodnutí poslední zálohu – gardu. Ruská armáda ustoupila na vzdálenost dostřelu děl, do nových postavení s hlubokou obranou a s nedotčenou částí záloh. Kolem šesté hodiny večer boj ustal. Každá ze stran získávala informace o svých ztrátách. Byly strašné. Když se Kutuzov o nich dozvěděl, rozhodl se uchovat zbytek armády pro další průběh války a ustoupit směrem k Moskvě.

Dne 14. září 1812 vstoupila francouzská armáda v čele s Napoleonem do Moskvy. Večer téhož dne vypukly požáry, které se šířily celou noc a zachvacovaly stále nové čtvrti. Dřevěná Moskva hořela a plameny roznášené větrem nebylo možno uhasit. Hned od začátku vznikly spory o původu požáru. V dopise Alexandrovi 20. září Napoleon napsal: „Krásné, velkolepé město Moskva již neexistuje. Spálil je Rostopčin. Čtyři stovky žhářů byly přistiženy na místě činu; všichni prohlásili, že podpalovali domy na rozkaz gubernátora a náčelníka policie.“

Napoleon marně čekal v Moskvě na odpověď na své četné mírové návrhy. Francouzská armáda byla v Moskvě 34 dní. Neodpočinula si a nenabrala nových sil po dlouhém tažení, jak doufal Napoleon. Naopak, armáda se rozkládala; ze dne na den byla méně bojeschopná. 19. října vyklidila francouzská armáda Moskvu. 

U Malojaroslavce zahradil Napoleonovi cestu Kutuzov. Bitva, k níž došlo 24. října měla velký význam, skončila pro Francouze bezvýsledně. Utrpěli velké ztráty. Po Malojaroslavci začal rychlý ústup Napoleonovy armády, na níž zaútočil Kutuzov i partyzáni, ke Smolensku a další nucený spěšný ústup od Smolenska, pak následovala krutá porážka v třídenní bitvě u Krásného a konečně katastrofa u Bereziny. Po ústupu za Berezinu se císař dozvěděl, že v Paříži došlo k pokusu o státní převrat. Jakýsi generál Malet oznámil, že Napoleon u Moskvy padl a chtěl na sebe strhnout moc. Převrat byl zažehnán, Malet zastřelen, ale Napoleon si uvědomil, že jeho přítomnost po dlouhé odmlce je v hlavním městě Francie nezbytná. Zbytky francouzské armády ze zkrachovalého tažení byly zachráněny. Předal velení svému švagrovi maršálu Muratovi – neapolskému králi a odjel na saních v prosinci r 1812 do Paříže. Ruské tažení skončilo.

Literatura:

Albert Z. Manfred: Napoleon Bonaparte. Praha 1983, 610 s.

Jiří Kovařík: 1812 Napoleonovo ruské tažení. Praha 2001, 518 s.

Stanislav Wintr: Napoleon I. a ti druzí. Cheb 2003, 219 s.

Kontinentální blokáda se začala v Rusku fakticky uplatňovat od podzimu 1808 a definitivně byla přijata v květnu 1809, ale již na podzim tohoto roku docházelo k jejímu porušování. A. Z. Manfred. Napoleon Bonaparte. s. 508.