Samuel Beckett - Čekání na Godota

• Klasické absurdní drama (1952) francouzského dramatika irského původu o 2 jednáních

Samuel Beckett (1906 – 1989)

Život:

• Francouzský dramatik a prozaik irského původu, přítel Jamese Joyce (první práce byla Esej o Jamesovi Joyceovi)
• Už v dětství nevšední jazykové vlohy – ve 22 letech jmenován profesorem angličtiny na Ecolé Normale Suúperieure v Paříži - Seznámil se s Jamesem Joycem – stal se jeho blízkým přítelem a překladatelem
• Za 2. světové války se aktivně účastnil francouzského hnutí odporu, v roce 1946 se trvale usadil v Paříži

Tvorba:

• 1969: Nobelova cena za literaturu
• Nejvýznamnější představitel tzv. antidivadla či absurdního divadla, dramatické formy, která se zrodila po 2. světové válce (z otřesené víry v životaschopnost západních demokracií, z obavy před osudovým zvěčněním a zestádněním člověka ve světě zbožtělých tržních mechanismů)
• Základní úloha jazyka navodit ovduší všeobecné zemdlenosti, zapůsobit na diváka spíše magií slov než dramatickou zápletkou, zabít vražedný čas a vyplnit prázdnotu čekání
• Přijímá názor existencialistů – spoluautoři sartre a Camus
• Přijímá absurditu jako holý fakt = obecný úděl člověka
• Nevede hrdiny k zápasu s ní, zdůrazňuje pasivitu a bezmoc

• Absurdní divadelní hra o bezútěšných rovinách lidského údělu a nemožnosti jeho naplnění. Téma: strach z nepochopení světa, bezobsažný život. Je zde patrný vliv pomalu odeznívajícího existencialismu, úvah o smyslu bytí.

Místo a doba děje:

• Neurčitý čas a prostor – opuštěné místo, jakási venkovská cesta, na scéně je jeden strom

Námět, dějová osnova:

• Napsáno francouzsky, sám přeložil do angličtiny, divadelní prvotina (sláva – 500 repríz za 2 roky)
• Hra je o čekání, které nekončí a nepřináší očekávaný výsledek

1. jednání:

• Setkání 2 tuláků – z jejich chaotického a nesmyslného dialogu vyplývá, že čekají na jakéhosi Godota, který by měl změnit jejich životní osudy
• Přichází pan Pozzo se sluhou Luckym – němý otrok ověšený věcmi (kufr, stolička)
• Po jejich odchodu přichází chlapec s oznámením, že pan Godot jistě přijde zítra

2. jednání: 

• nazítří, stejná hodina a místo
• Opakování prvního jednání, ale Pozzo je osleplý (závislí na Luckym a  tulácích)
• Na konci každého jednání přichází chlapec s hlášením, že pan Godot dnes nepřijde, ale zítra určitě
• Na konci se chtějí tuláci oběsit, ale přetrhne se jim provaz
• Chtějí odejít, ale zůstávají stát

Hlavní postavy, jejich charakteristika:

• postrádají zevrubnější charakteristiku
• nemají jasnou minulost
• chybí motivace jejich jednání (představují modelové typy lidských charakterů)

Blíže neurčení tuláci:

• Estragon (V. mu říká Gogo) zdá se slabý a bezmocnývždy pořebuje Vladimirovu ochranu, má špatnou paměť
• Vladimír (E. mu říká Didi, sám o sobě mluví jako o panu Albertovi), zdá se více vyspělý
• Dvojice Pozzo (vychloubačný, brutální, až sadistický pán) a Lucky (ponížený, věčná oběť bez rozumu, plnící příkazy)

Autorův záměr (hlavní myšlenka díla):

• Výraz absurdní situace soudobého světa (opakující se přítomnost, mizícíc minulost a nezřetelná budoucnost)
• hrůza z nepoznaného světa
• pocit tragičnosti a odcizení člověka ve světě moderní techniky a civilizace

Umělecké a kompoziční prostředky (jazyk, forma, stavba díla):

• Dialog je atypický neustálým opakováním otázek a absurdností odpovědí, práce se synonymy zdůrazňuje pocit nejistoty, monotónnosti a rozmělňování významů
• Neomalené vyjadřování umocňují vulgarismy
• Účelem slov není sdělovat, jediná funkce ponechaná řeči je zabít čas, ukrátit si dluhou chvíliHra se slovy nahrazuje smysluplnou existenci (nejčastěji funguje na principu opakování a zrcadlení slov či gest)
• Podobnost s Ionescovou Plešatou zpěvačkou
• Bez děje a dramatické výstavby, tematika absurdní bezvýchodnosti, abstrakce člověka a světa, monotónnost, banalita dialogů, bezútěšnost, symbolika – opakování gest, akcí slov

= vyjádření stálé nemohoucnosti, bludného kruhu, jakoby vězení a nehybnosti (nic nekončí, všechno stále začíná), jednotlivé úsey mechanicky rozděleny refrénovou frází „čekáme na Godota“

• Tragická bezútěšnost prokládána groteskními scénami – pády, padání kalhot, obouvání a zouvání bot – smutná komedie

Prolog:

• Za dva roky 500 repríz - Událost roku
• Navazuje na existencialismus
• Camus, Sartre – snaí se nalézt jakkoli iluzorní a individualistické vykročení z nepřekonatelného kruhu samoty směrem k lidské kolektivitě a společenskému zápasu
• „únava z angažovanosti“ – navrací se k tematice připomínající Sartrovu Nevolnost – účinněji, naléhavěji, beznadějněji
• Camus, Satrte: vytříbený jazyk x Beckett: neomalené žvanění vyšperkované četnými vulgarismy, cílem je jen zabít čas
• Tragické podobenství absurdity lidského údělu, jeidným možným smyslem života je nesmyslné očekávání a jediným způsobem, jak svůj úděl ulehčit je zaplašovat čas
• Účelem slov není něco sdělit, ale jen ubíjet čas – autorova úmyslná destrukce jazyka
• Na rozdíl od Ionescovy Plešaté zpěvačky není hrou o rozbíjení sdělné funkce jazyka, ale hrou o čekání
• Vladimír a Estragon: tuláci (jž 50 let), redukovaní na nepatrné množství fyziologických potřeb (jíst, spát, vyměšovat) a na dvě tři potřeby „morální“ – nezůstat sami, čekat na Godota a zabíjet čas
• Godot synonymem pro završení tuláckého života v bájném ráji tuláků, kde je co jíst, co pít kde si v teple lehnout
• Jedinou alternativou, jiným završením letitého tuláctví, je pro  ně smrt
• Mezi Godotem a smrtí neexistuje nic jiného než čekání
• Žonglují se slovy – každá Vladimírova replika je zároveň i přihrávkou, směřující přes pomyslnou síť k Estragonovi s nadějí, že se jí estragon chopí a co nejlépe ji odehraje zpět. Ve druhém dějství parodicky přehrávají situace z dějství prvního
• Hra určena přímo divákovi „Vladimír a Estragon jsou především klauny a prostor, v němž se pohybují, v němž (si) hraí, je (i) jevištěm, místem, kde se klauniáda předvádí.“
• Významné rekvizity: buřinky, boty, padající kalhoty (estragon), pozzův krotitelský bič
• Pirandelovská hra ve hře – když Pozzo přivede Luckyho a ten musí předvádět, co oni chtějí
• Vladimír a Estragon pardoují i sami sebe, přehrávají (svým způsobem zdokonalují) svou včerejší klauniádu, parodují i Pozza a Luckyho
• Vladimír a Estragon jsou vypouklými zrcadly, z nichž vystupuje  v hyperbolické karikatuře obraz člověka jako takového, k závěru, že Beckett právě jimi míří přímo k podstatě lidského údělu
• 2 mezní body: hyperbolická mimeze lidského údělu jako neménného, stálého očekávání čehosi, co mu (snad) dodá nějaký smysl, na straně jedné a karikaturním podtržením nesmyslnosti pouhého trpného očekávání na straně druhé
• Chlapec: rekvizita dementující očekávaného deus ex machina
• Pozzo a Lucky – vztah podřízenosti, lze změnit předáním buřinky
• Přeloženo do 20 jayků

Symboly:

• Volba jmen (francouzské, slovanské, italské a anglické) – universalismus lidského údělu a světa vůbec (nesmyslnost existence, obecná bezútěšnost, neměnnost)
• Blíže neurčený Godot může mít souvislost s anglickým God nebo francouzským godillot = slangový výraz pro botu (komické scény zouvání a obouvání), nebo je spíš symbolem čekání a mlhavé naděje

Dalším tvůrci absurdního dramatu:

Eugène Ionesco

• Plešatá zpěvačka (1948)
• Nosorožec (1960).

Václav Havel

• Zahradní slavnost (1963)
• Asanace (1987)
• Audience

Předchůdce absurdního dramatu:

Alfred Jarry (Francie)

• Král Ubu (1885)

groteskní zpracování úzkosi pramenící z existencionální nejistoty, z absence hodnot

znaky:

• zobrazení skutečnosti jako nesmyslné
• pocit bezmocnosti osamocení člověka a ztráta schopnosti dorozumění se s ostatními
• ukazuje člověka ohroženého moderní civilizací
• nemožnost poznat podstatu světa a změnit jej…
• odstranění souvislého děje, ruší se klasické divadelní prostředí a postavy
• opomíjení charakteristiky postav, opakování replik
• deformace jazyka = ztrácí dorozumívací funkci
• dialog = komunikace = prázdnota fráz, plané tlachání
• tragické/tragikomické hry, smazání hranic mezi tragédií a komedií
• groteskní prvky, černý humor
• likvidace dramatického příběhu

• scénické metafory
• děj není doveden k řešení – není zápletky, není rozuzlení
• čekání = šifra existence, napětí mezi nadějí a frustrací
• absurdita

1. existencionální
2. koordinovaná = relativní
3. nonsens = nesmyslné spojování slov
4. sociální – byrokratické a společenská manipulace, nefunkční společenský systém (Havel)

předchůdci:

• Georg Buchner
• Alfred Jarry – král ubu

forma dramatu:

• dialogy
• děj je nesen postavami – není zde vypravěč
• děj se odehrává v přítomném čase (o minulosti postav se dozvídáme pouze v dialogu)
• jednota času, místa děje