Petr Bezruč - Slezské písně

• Slezské písně (1909)

autor: Petr Bezruč (1867-1958)

• (vl. Jménem Vladimír Vašek)
• Básník, syn slezského národního buditele, gymnaziálního profesora Antonína Vaška. Byl to opavský rodák. Po absolvování brněnského gymnázia a po nedokončených studiích klasické filozofie v Praze působil po celý život jako poštovní úředník ve Slezsku a v Brně.

začlenění knihy do kontextu autorovy tvorby:

• Vedle stěžejní sbírky Slezské písně napsal řadu příležitostných básní (Stužkonoska modrá (1930), výbor Přátelům a nepřátelům) a drobnějších časopiseckých próz (výbor Povídky ze života).

okolnosti vzniku:

• Vznik slezských písní je spjat s autorovým vážným onemocněním. Byl přesvědčen, že zemře, a tak během krátké doby napsal většinu básní. Pod pseudonymem Bezruč jich 54 poslal redaktorovi Času- Janu Herbenovi, který je ihned v beletrické příloze otiskl, ač autora neznal. Později respektoval jeho přání: „Nemohl bych psáti, kdyby na mne hleděli ze všech stran. Musím zůstat neviděn jako ti staří bardové a minesengři.“ Pseudonym však prozradil Norbert Mrštík, bratr spisovatelů Mrštíků. Bezruč se odmlčel („Co jsem řekl, dovedl jsem říci jako bezejmenný…“).

literární směr:

Slezské písně syntetizují všechny dosavadní umělecké směry:

• realismus (věčnost vyjádření, „prozaické“ sdělování faktů)
• impresionismus a symbolismus (bohatá a sugestivní obraznost, dekadentní stylizace, anarchistická revolta, volný verš – příznačným veršem je daktyl, který seguruje představu vzrušené živé řeči)

oblast:

• Těšínka
• Ostravska
• Opavy
• Beskyd

čas:

• 2.pol.19.st.

• Sbírka básní lyrických a epických
• Obraz národního a sociálního útisku slezského lidu
• Výzva k vzpouře a naděje na úspěch
• Lyrika společenská, přírodní, intimní

dílčí vedlejší témata:

• Antika
• lidová slovesnost
• láska
• marný boj proti přesile, utrpení, zoufalství, vzpoura, revolta (Ostrava)

• Autor jako poutník prochází krajem, sleduje osudy lidí - stylizuje je tak, aby vypadaly buď jako pokračování mýtu, nebo jako kolektivní akce

Epické básně:

• sociální balady (Maryčka Magdonova, Kantor Halfar)

Lyrika intimní:

• autor sám vstupuje do situace jako osamělý člověk (Jen jedenkrát, Červený květ)

Lyrika společenská

• odnárodňování (70.000)= popolšťování a poněmčování, lhostejnost Prahy k osudu slezského lidu

obsah:

• Těžiště sbírky tvoří básně spontánně vyvřelého vzdoru proti národnostnímu a sociálnímu útlaku ve Slezsku na konci minulého století. Na základě vlastních zkušeností, získaných v dětství a mládí pobytem ve Slezsku, básník mnohotvárným způsobem vyjadřuje zjitřený individuální i společenský protest. Činí tak formou balady (Kantor Halfar, Maryčka Magdonova), zejména však dvojí základní autostylizací lyrického hrdiny. V řadě básní pateticky promlouvá chraplavým hlasem lidového barda jako mluvčí či ztělesnění zástupců (Kdo na moje místo, Ostrava, 70.000..), v jiných prochází jako prostý poutník křížem krážem těžce zkoušeným krajem a nevzrušeně referuje o zážitku či události spojené s oním místem (Žermanice). Tón této výpovědi je zpravidla nostalgický a souzní leckdy i s intimní milostnou zkušeností (Jen jedenkrát).

1) Kantor Halfar

• sociální balada
• příběh učitele, který vzdoroval tlaku odnárodňování a učil česky, nedostal proto stálé místo, dohnán společností k sebevraždě (ironie- konečně dostal místo za hřbitovní zdí)

2) 70.000

• národnostní báseň

děj:

Ve Slezsku zbylo už jenom sedmdesát tisíc Čechů. Sto tisíc lidí bylo poněmčených, sto tisíc popolštěných, autor krizi přirovnává ke kopání sedmdesáti tisíců hrobů; lidé prosí Boha, ale marně. Autor volá markýze Géra, aby dal lidem sedmdesát tisíc beček, aby se všichni opili, než zahynou.

Básnické prostředky:

• řečnická otázka: …smíme žít?
• anafora (opakování stejných slov na začátku veršů nebo strof): Sto tisíc nás poněmčili, sto tisíc nás popolštili…

3) Maryčka Magdonova

• sociální balada
• Tragický příběh dívky, která ztratila oba rodiče a musí se starat o své sourozence, přistižena v panském lese při sbírání dřeva, vedena do Frydku, skončila život sebevraždouà symbol osudu slezského lidu, autorova citová účastà řečnické otázky v refrénu, nový typ sociální balady- s dramatickým konfliktem

Básnické prostředky:

• Epizeuxis: Na horách, na horách plno je dřeva
• Personifikace: Krčí se hroby
• Hyperbola: Bez konce jsou lesy markýze Gera
• Aposiopese: Maryčko, mrzne a není co jísti …
• Eufemismus: Pod vozem zhasla Magdonova vdova
• Metafora: V mrazivé chýši, tam ptáčata zbyla

4) Ostrava

• sociální báseň
• děj: Vypravěč dlouhou dobu dřel a kopal uhlí, mlčel, ostatní se mu smáli, už nechce mlčet.

Básnické prostředky:

• anafora: Přijde den, z dolů jde plamen a dým, / přijde den, zúčtujem spolu!
• hyperbola: Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem, / sto roků kopal jsem uhlí…

5) Úspěch:

• Bezruč pohrdá úspěchem svých básní v Praze, tvrdí, že on jen popisuje skutečný a tvrdý život ve Slezsku, že kdyby si to ti lidé prožili, tak by na tom neviděli nic obdivuhodného.
  Báseň má 5 čtyřveršových slok, rým je přerývaný.

Básnické prostředky:

• Epizeuxis: Ni, ni, já jsem jenom ze Slezska
• Přirovnání: Kde šel bych jak prostý muž
• Apostrofa: Deptaný národe
• Personifikace: Duše si výskly, přečetly se verše mé

6) Jen jedenkrát

• intimní báseň

děj: 

• Na severu žije národ smutných lidí, kteří neznají slunce. Jednou slunce vysvitne a oni se před ním schovají, protože mají strach. Slunce se už nikdy nevrátí a lidé jsou ještě smutnější, protože se tak o slunce připravili. Podobně na tom byl básník s láskou, uzavřel se před ní…a potom už bylo pozdě, protože se žena, kterou miloval, vdala.

kompozice díla:

• Tvořeno básněmi

forma:

• poezie

literární druh:

• Epika, lyrika

žánr:

• básně

forma vyjádření:

• Hutnost výrazů, krátké, úsečné verše, kontrasty, přímá oslovení a výzvy (apostrofy), věty zvolávací- sugestivnost a naléhavost výpovědi
• Verš rytmický (daktyl), pravidelný rým (střídavý)
• Využití metafory, hyperboly, symbolů, řečnické otázky, impresionistické obrazy přírody
• Ironie, výsměch

jazyk:

• nářeční prvky (lašská slova – kopalna, robit, vrás, vliv polštiny, zvl. ve větné stavbě (nech je nám Petr neb Pavel)