Archeologické nálezy dokládají přítomnost člověka na území evropského Ruska už v období staršího paleolitu. Od sklonku starověku tudy směrem do Evropy procházely vlny kočovníků (Gótové, Hunové, Avaři, Bulhaři, Maďaři aj.). Ve stepích a lesnatých rovinách mezi Dněprem a Dněstrem patrně ležela pravlast Slovanů, kteří od 6. století postupně osídlili většinu východní a část střední Evropy a pronikli až na Balkán. V 9. století přicházeli ze Skandinávie do ruských rovin Vikingové, zde na východě zvaní Varjagové, a postupně se asimilovali se slovanským obyvatelstvem. Varjažský vůdce Rurik byl zvolen knížetem Novgorodu, jeho nástupce Oleg pak ovládnutím Kyjeva (882 n. l.) položil základy raně feudálního státu Kyjevské Rusi. Celá oblast byla v kontaktu s Byzantskou říší, odkud také roku 988 přijal Vladimír I. Svatý křesťanství.
V první polovině 12. století se Kyjevská Rus rozpadla na samostatná knížectví. Ve 13. století si podrobili většinu ruských území Mongolové (Tataři), chanát Zlatá horda přetrval až do sklonku 15. století. Postupně narůstal vliv Moskevského velkoknížectví a porážkou mongolských vojsk roku 1380 započalo národní sjednocování Rusi. Ivan III. Veliký završil politickou konsolidaci ruských území pod vedením Moskvy a prohlásil se za samovládce vší Rusi. Ivan IV. Hrozný se stal prvním korunovaným ruským carem (1547) a vedle snah o centralizaci moci zahájil územní expanzi na jih a na východ (Sibiř). Po jeho smrti (1584) nastalo období mocenských zmatků, ukončené až nástupem dynastie Romanovců (1613).
