Buržoazní revoluce. Vývoj státu a veřejné správy v Holandsku, Francii, Anglii a Německu
Obecně k zániku feudalismu
Zánik feudalismu byl postupným procesem, který v Evropě vyvrcholil revolučním rokem 1848. Jeho délka byla ovšem různá v jednotlivých zemích. Způsob konstituování buržoazních států byl do značné míry ovlivněn ekonomickými okolnostmi a strukturou absolutistické státní moci v jednotlivých zemích.
Společnými prvky přitom byla jistá razantnost změn. Ve všech zemích docházelo k mocenským změnám skokově, prostřednictvím revolucí resp. výsledkem válek. Docházelo i k několikanásobným opakovaným změnám ve formě vlády (monarchie – republika – císařství – republika – císařství…). Vývoj jednotlivých zemí byl výrazně ovlivňován mezinárodní situací (viz. Velká francouzská revoluce 1789 a následující éra císaře Napoleona).
Vše probíhalo v období zrychleného vývoje technologií a produktivity práce. Právem hovoříme o průmyslové revoluci. Začíná se utvářet moderní industriální společnosti. Relativně upadá úloha zemědělství, uvolněná pracovní síla se přelévá do průmyslových odvětví.
Transformace proběhla nejdříve v Anglii a poté ve Skotsku. V průběhu této transformace se postupně objevovaly jisté charakteristické črty. Jsou to:
- rozsáhlé využívání strojů poháněných mechanickou energií,
- zavedení nových neživých zdrojů energie, zejména fosilních paliv,
- rozšířené využívání materiálů, které se normálně v přírodě nevyskytují.
Nejvýznamnější technologickou novinkou bylo využití strojů a mechanické energie k těm činnostem, které lidé nebo zvířata dělali mnohem pomaleji a namáhavěji, nebo které nemohli vůbec vykonávat. V rané etapě industrializace bylo však při uplatnění energie nejvýznamnější to, že uhlí nahradilo dřevo a dřevěné uhlí a že se v dolech, průmyslových závodech a dopravě začal používat parní stroj. Stejně tak používání uhlí a koksu značně snížilo cenu kovů a znásobilo jejich využití. Chemické objevy pak vedly k mnoha novým “umělým” neboli syntetickým hmotám a materiálům.
Tyto změny industriální bylo provázeny významnými změnami komerčními, finančními, politickými, ideologickými, sociálními.
- Nizozemsko
Během středověku se na území Nizozemska (v širším smyslu celého Beneluxu) vytvořila řada malých států, závislých na Svaté říši římské nebo na Francii (Brabantsko, Flandry, ... ). Proces sjednocování dokončil císař Karel V. Od jeho vlády přešlo všech 17 nizozemských provincií do rukou Filipovi II, králi španělskému (XVI. stol.).
Nizozemsko mělo v té době centralizovanou státní správu, se silnou pozicí panovníka. Jeho jménem fakticky vládl generální místodržitel, který měl k ruce státní radu (jmenována králem z příslušníků vysoké šlechty), tajnou radu (členy byli školení právníci, dohlížela na policii a soudy) a finanční radu.
Panovníci svolávali generální stavy poměrně zřídka. Zpravidla pouze tehdy, pokud potřebovali finanční pomoc. Nizozemí se postupně stávalo z ústřední provincie kolonií Španělska. To odporovalo reálnému stavu věcí: bylo daleko nejbohatší habsburskou državou. Americké stříbrné doly dodávaly do Filipovy pokladny jen čtvrtinu toho, co Nizozemí platilo ročně na daních. Není divu, že postupně ve společnosti rostl odpor ke španělskému útlaku. Právě ten stál u zrodu první buržoazní revoluce v Evropě.
Podmínky a příčiny nizozemské revoluce
V první polovině 16. století bylo Nizozemí jednou z hospodářsky nejvyspělejších zemí v celé Evropě. Bylo střediskem evropského peněžnictví a obchodu, který se soustřeďoval hlavně ve velkých přímořských městech (Antverpy, Amsterodam). Nejvýznamnějším centrem bylo město Antverpy. Vra antverpské burze se obchodovalo nejen zbožím z celého světa, ale také směnkami. apod. Ve městě byly odbočky předních evropských bankovních domů (např. Fuggerů). Nizozemí mělo obchodní styky s mnoha zeměmi (Itálie, Portugalsko a Španělsko s koloniemi, Francie, Německo, Anglie, Skotsko, Irsko, Polsko a severské státy). Obrat zahraničního obchodu dosahoval na svou dobu neobyčejné výše. V lidnaté zemi bylo na 300 měst a více než 6500 vesnic.
Mezi jednotlivými provinciemi a jejich skupinami existovaly dost značné rozdíly. Proto byly také podmínky pro revoluci různé. Vliv konzervativních sil byl v severních provinciích menší než v jižních.
Za Karla V. sice Nizozemci platili vysoké daně, avšak zároveň s nimi požívali nizozemští kupci, manufakturisté a bankéři různých cenných výhod. Kupci měli přístup nejen na říšské trhy, ale také do španělských kolonií. Manufakturisté získávali beze cla levné španělské suroviny, především vlnu, a nizozemští bankéři vydělávali na státních půjčkách. Karel V. sledoval ve své politice spíš říšské zájmy. Proto jeho vláda byla pro Nizozemí celkem snesitelná a v hospodářském ohledu dokonce i výhodná. Karlovou abdikací se však situace změnila k horšímu. Filip II. se řídil zájmy španělského absolutismu a katolické církve. Od počátku Filipovy vlády se hospodářský, politický a náboženský útlak Nizozemí Španělskem rychle stupňoval.
Nizozemské hospodářství utrpělo několikaletou francouzsko-španělskou válkou. Finance země byly rozvráceny. Nizozemský obchod byl ochromen Filipovou nepřátelskou politikou vůči Anglii a zákazem obchodu nizozemských kupců se španělskými koloniemi. Zavedení vysokých cel na španělskou vlnu mělo za následek snížení jejího dovozu do Nizozemí a podlomení vlnařské výroby. To vše poškodilo nizozemské kupce, bankéře a manufakturisty a zhoršilo sociální postavení obyvatelstva.
Filip II. chtěl v Nizozemí vládnout stejně absolutisticky jako ve Španělsku. Mimo jiné chtěl také zbavit nizozemskou šlechtu, opozičně naladěnou, jejího vlivu. Začal prosazovat do významných úřadů a hodností Španěly. Nemalý význam měl i útlak náboženský.
Politika španělského absolutismu se dotýkala více či méně zájmů všech vrstev nizozemského obyvatelstva. Vyvolala proto všeobecnou opozici proti Španělsku.
Průběh revoluce a války za nezávislost
Počátkem ó0tých let rychle sílilo reformační hnutí. V čele lidového hnutí stály kalivinistické konsistoře. Do opozice vstoupila i nizozemská šlechta, nespokojená s omezováním svých práv. Šlechta doufala, že se jí podaří dosáhnout na královské moci určitých ústupků a že současně se jí podaří lidové hnutí usměrnit a uklidnit. Vůdci opoziční šlechty se stali představitelé nizozemské aristokracie princ Vilém Oranžský, hrabě Egmont a admirál Hoorn. Byl založen šlechtický svaz “Kompromisu”. Pro konání šlechty byla typická snaha domluvit se s králem v zájmu uklidnění vrstev obecného lidu. Šlo jí zejména o zachování starých výsad. Váhání vlády však přimělo šlechtu k tomu, aby se spojila s kalvinistickými konzistořemi.
Mezitím v létě 1566 vypuklo tzv. obrazoborecké povstání. Nebylo namířeno jen proti katolické církvi (ničení kostelů, klášterů, soch a náboženských symbolů), ale mělo také zjevně sociální charakter (ničení klášterních dlužních úpisů, pozemkových katastrů spod.).
Rozsáhlé povstání, podporované zprvu buržoazií a do určité míry i šlechtickou opozicí, bylo později zradou těchto dočasných spojenců (šlechticko-buržoazní opozice se dohodla za cenu určitých ústupků s vládou) izolováno, zbaveno vedení a poraženo.
V letech 1567-1573 byl nastolen v zemi teroristický režim nového španělského místodržitele, vévody z Alby. V létě 1567 bylo Nizozemí obsazeno španělskými vojsky. Někteří vůdcové opozice (hrabě Egmont, admirál Hoorn aj.) byli zatčeni a později popraveni. Vévoda zřídil tzv. "radu ve věcech rebelii". Byl to mimořádný soud proti kacířství a protistátním zločinům. Rada, složená ze Španělů a jejich přisluhovačů, byla lidem nazývána “krvavou radou”. Za dobu svého trvání odsoudila k smrti několik tisíc osob, jejichž majetek byl konfiskován. Aby dosáhl finanční nezávislosti na generálních stavech, zavedl r. 1571 vévoda zvláštní daň, tzv. alcabalu. Byla to jednorázová 1% daň z prodeje nemovitostí a 10% daň z prodeje každé movitosti či zboží, Práva a výsady nizozemských měst a provincií byly dále potlačovány. Cílem všech těchto opatření bylo uvedení absolutistické vlády v Nizozemí.
Odboj proti Španělům se rozpadal jednak na. lidové hnutí, jednak na šlechtický odboj. Příslušníci lidového i šlechtického odboje se nazývali "žebráci (geuzové)”. Lidové hnutí odporu se rozpadalo na lesní či divoké geuzy a na vodní či mořské geuzy.
1572 vypuklo povstání na severu. Povstání se rychle rozrostlo. Postupně v něm získaly hegemonii vrstvy kupeckého patriciátu, které učinili z nově vznikajícího státu aristokratickou republiku. Šlechta z jižních provincií se ovšem stále pokoušela udržet územní jednotu země, revoluci potlačit a dohodnout se s králem.
1576 podepsáno “Gentské usmíření” mezi generálními stavy a Vilémem Oranžským a stavy Holandska, Zélandu.
1577 uzavřen “věčný ediktů mezi generálními stavy a králem – ten však porušen Don Juanem Rakouským, který proti generálním stavům zahájil válku.
Po dalším složitém vývoji byl výsledek, že od 1581 se severní provincie zbavily Filipa II., uzavřely tzv. Utrechtskou unii. V jižních provinciích revoluce byla poražena.
Na podkladě Utrechtské unie vznikla měšťansko-aristokratická republika Spojených provincií Nizozemí. Šlo v podstatě o spolek, konfederaci států. Existovaly v ní jak ústřední orgány spolku, tak i provinční orgány.
Struktura státní moci v Holandské republice byla úplně jiná než struktura vlády v absolutistických monarchiích kontinentální Evropy.
Nejvýznamnějším státním orgánem byly Generální stavy. Byly shromážděním zplnomocněných zástupců jednotlivých svrchovaných provincií (s imperativním mandátem). Měly rozsáhlou pravomoc, zejména pokud jde o zahraniční politiku:
- zastupovaly republiku navenek, vypovídaly válku, uzavíraly mír
- rozhodovaly i v dalších vojenských záležitostech
- volily místodržitele Spojených provincií
- mohly vypisovat daně
- vydávaly zákony a nařízení
Domácí záležitosti byly do značné míry ponechány v rukou zemských stavovských sněmů (parlamentů) a městských rad. Zemské státy byly ovládány velkými městy. Městům vládly městské rady (měšťanská oligarchie). Města prováděla politiku volného obchodu. Zejména u drahých kovů šlo o unikát a vedlo to k mimořádnému rozvoji Amsterodamu.
2. Francie
Obecný vývoj
Závěrečná fáze absolutismu byla ve Francii provázena krizí státního režimu. Vyšší stavy vyvíjely tlak na panovníka v zájmu udržení svých privilegií a získání podílu na moci. Tím byly zmařeny i veškeré snahy o reformy. Snahy třetího stavu o prosazení svých politických požadavků se zintenzivňovaly (patřily mezi ně požadavky na konstituční monarchii, reformu místní správy, souhlas Generálních stavů s vypisovanými daněmi apod. To vše bylo umocněno tíživou finanční situací panovníka Ludvíka XVI.
Ten proto svolal jednání Generálních stavů (zahájeno 5.5.1789). Postupně se stupňovalo napětí, až se třetí stav prohlásil za Národní shromáždění a poté i Ústavodárné shromáždění. 14. července dobyta Bastila - symbol francouzské revoluce.
Ústavodárné shromáždění přijalo celou řadu dekretů: likvidaci privilegií šlechty, zákaz kupování úřadů, zrušení cechů, likvidace vnitřních cel apod. 26.8. 1789 přijata Deklarace práv člověka a občana. Nová ústava 1791. Podle ní představitelem výkonné moci král. Zákonodárné shromáždění od počátku ve sporech s králem. Napětí vyvrcholilo v r.1792, kdy došlo ke státnímu převratu vedenému jakobíny. Král byl uvězněn a sesazen a revoluce přešla ze své liberální do násilní, teroristické fáze. Byl zvolen konvent a v září 1792 byla vyhlášena republika. Jakobíni prosadili dokonce proces a následnou popravu krále (1793).
Mocenskými centry se stávají tzv. výbory: např. Výbor pro veřejné blaho, Výbor pro obecnou bezpečnost. V r. 1793 přijata nová ústava, zvaná jakobínská. Zákonodárná moc v rukou Zákonodárného shromáždění (volené na jeden rok). Výkonná moc - Výkonná rada volená Zákonodárným shromážděním. Fakticky ovšem ústava zůstala nenaplněná. Místo toho tzv. jakobínský teror do. r. 1794. Jakobínští vůdcové zatčeni a popraveni.
1795 třetí ústava inspirována ústavou americkou. Rada pětiset a Rada starších - dvě komory zákonodárného orgánu. Výkonným orgánem Direktorium. Celkově se podařilo částečně stabilizovat poměry, nicméně pokračovaly pokusy o převrat (levicové - Spiknutí rovných Babeuf, royalisté snaha restaurovat monarchii...). K tomu porážky francouzské armády. Za těchto okolností se k moci dostal Napoleon Bonaparte. Následuje vytvoření nové ústavy tzv. konzulské. Od r. 1802 Napoleon doživotním konzulem. 1804 konec republikánského zřízení, Napoleon se stává císařem. (Schváleno plebiscitem...) Císařská hodnost dědičná.
Organizace místní správy
Během revoluce docházelo k několikanásobným pronikavým změnám. Celkově se vytvořil dobře fungující správní systém, schopný bez větších problémů realizovat rozhodnutí ústředních orgánů v místech. Hlavní roli na všech stupních správy měly složky jmenované, monokratické, kdežto kolegiální orgány ustupovaly do pozadí.
Vývoj po porážce Napoleona
1814 mírová smlouva, restaurace legitimní monarchie (Ludvík XVIII.)
1815 stodenní císařství po Napoleonově útěku z Elby. Waterloo.
1815 éra druhé restaurace. Rostoucí napětí, hrozba občanské války.
1824 Karel X.
1825 Opozice získala většinu v poslanecké sněmovně v r. 1827 opět. Royalisté se snaží o tvrdší postup proti liberálům.
1830 Povstání, povolán Ludvík Filip, vévoda Orleánský. Vzniká červencová monarchie. Opírá se o liberální proudy. Ovšem je proti němu silná opozice bonapartistická i republikánská. Hospodářská krize, neúroda 1845-1846.
1848 ozbrojený převrat, panovník abdikoval. Francie prohlášena republikou. (Druhá republika) Přijata ústava francouzské republiky. Prezidentské volby vyhrál synovec císaře Bonaparta - Ludvík Napoleon.
1851 rozpuštěn parlament, ústavní reforma. V čele státu prezident volený na deset let a odpovědný pouze lidu, který jej může odvolat lidovým hlasováním. Nastoupena cesta obnovení císařství.
Šedesátá léta demokratizace režimu, Francie liberálním státem.
1870 porážka ve válce s Pruskem. Státní převrat. Francie opět republikou.
1871 Vnucen mír s velmi tvrdými podmínkami. Povstání tzv. Pařížské komuny. Potlačeno vládním vojskem.
3. Anglie
Podmínky pro buržoazní revoluci
Anglický absolutismus byl typický tím, že v zemi existoval již dlouhou dobu parlament a země nemusela vydržovat velikou armádu. Po smrti královny Alžběty se k moci dostává skotský král Jakub I. Stuart (1603-1625). Jeho pojetí vlády (parlament je podle něj pouze shromážděním králových služebníků) naráží na představy buržoazie, která je hospodářsky na vzestupu. Střety panovníka s parlamentem velmi časté. Tento stav přetrval i za vlády Jakubova následníka Karla I (1625-1649). Král navíc vedl neúspěšné války, které stály mnoho peněz. Když král požádal o vypsání nových daní, parlament odmítl a předložil mu r. 1628 Petition of Right (Prosbu o právo). V ní se např. uvádělo, že bez souhlasu parlamentu nelze vypisovat daně a proto nelze trestat ty, kteří neschválené daně odmítli platit. Poukazovalo se v ní i na další případy porušování (dnes bychom řekli) lidských práv. Král formálně Petition potvrdil, ale v následujícím roce parlament rozpustil a nechal zatknout opoziční předáky. Prohlásil, že bude vládnout bez parlamentu a skutečně to do r. 1640 učinil.
Anglická revoluce (1640-1701)
V důsledku povstání ve Skotsku se král dostal do složité finanční situace. Potřeboval vypsat nové daně. Proto svolal tzv. Krátký parlament. (Trval jen 18 dní.) Ten odmítl jakoukoliv finanční pomoc a byl rozpuštěn. Následně král svolal znovu parlament koncem roku 1640. Tento je znám jako Dlouhý parlament, protože působil až do r. 1653. Králi nezbylo, než postupně ustupovat a parlament na něm vynutil řadu opatření. V prosinci 1641předložil parlament králi tzv. Velkou remonstraci, program buržoazie a šlechty na začátku revoluce. V konečném důsledku požadovala likvidaci feudalismu v Anglii a nahrazení absolutní monarchie konstituční.
Parlament zesílil tlak v r. 1642. Král odmítl jeho ultimativní požadavky a vyhlásil parlamentu otevřený boj. Dochází k občanské válce (1642-1646). Po počátečních neúspěších dochází k reorganizaci parlamentní armády a vítězstvím nad královskou armádou. Mezi hlavními silami v parlamentu (presbyteriáni a independisté) došlo ke sporům. Král se toho pokusil využít a rozpoutává druhou občanskou válku (1648). Zasahuje Olivier Cromwell. Poráží skotskou armádu, král postaven před soud, odsouzen a popraven. Byla zrušena Sněmovna lordů a 19. května 1649 bylo anglické království prohlášeno republikou. (Commonwealth)
Vydáno mnoho zajímavých zákonů: O povzbuzení a úpravě obchodu a průmyslu anglické republiky (ochranářská daňová a celní politika); Plavební zákon (import výlučně anglickými loděmi); feudální držba byla přeměněna na soukromé vlastnictví apod.
Dochází ke sporům mezi parlamentem a armádou (Cromwellem). 1653 je parlament rozehnán a postupně je vytvořena vojenská diktatura. V čele státu lord-protektor, státní rada (doživotně jmenovaní generálové) a parlament (jednokomorový, 460 členů, zákonodárná moc, schvaloval daně, možnost zvrátit rozhodnutí státní rady.)
1657 obnovena druhá sněmovna, ovšem faktická moc stále v rukou doživotního lorda protektora.
1658 umírá Cromwell, vůdcové parlamentu se rozhodují obnovit monarchi.
1660 resturována monarchie u moci Karel II. Nešlo o zásadní zvrat, změny již byly nevratné.
